Jack and Sally (NaruHina)

15. prosince 2014 v 18:39 | eKitsune |  Naruto - jednorázovky

Konnichiwa!
Zase se jednou omlouvám :D Jejda...
Raději se ani nedívám, jak dlouho jsem nic nepřídala...
No, máte tady takovou jinačí povídku, než na jakou jste u mě zvyklí :D Takový pokus, tak jsem zvědavá na vaše názory :3


Postával jsem v dlouhé řadě, které se táhla od honosných vchodových dveří, přes mramorový chodníček, vedený skrz anglický trávník, kde nechyběly keře růží a bílé fontány. Končila až u velké brány, jež ohraničovala nemalý pozemek. Už mě bolely nohy, trčel jsem tady dobrých dvacet minut, než jsem se konečně dostal na řadu. Když už jsem chtěl vstoupit, cestu mi zatarasil napohled nepříjemný šedovlasý muž v černém obleku, jak to většinou ochranka při takových akcích mívala. Měřil si mě upřeným pohledem, ale šlo poznat, že už tady stojí dlouho a taky z toho není dvakrát nadšený. Znuděnost a únava z něj jen sršela, ale i přesto si u lidí dokázal vybudovat respekt. Asi to bude tou jizvou, která se mu táhla přes levé oko. Omluvil jsem se a řekl své jméno. Chlap se podíval do knihy pozvaných a chvíli listoval. Nemohl jsem si pomoct a nakouknul jsem do seznamu jmen. Šedovlasý se zastavil na naprosto cizím jméně a zaklapl knihu. Přistoupil ke mně a já se zamračil. Nahnul se k mému uchu a zašeptal: "Hodně štěstí". S tímto vzkazem mě poslal dovnitř. Pousmál jsem se a rozešel se do ohniska dění dnešního večera. Ten chlap to umí opravdu dobře zahrát. Až bude konec, musím se ho na pár věcí zeptat.

Přestal jsem přemýšlet nad svým podřízeným a raději jsem se zaměřil na okolí. Všude okolo se míjely různé čarodějnice, kostlivci, zombie a upíři. Přísahal bych, že jsem tu zahlédl dokonce i někoho s maskou dýně. Bylo neobvyklé pořádat Halloweenskou párty zrovna v takovémto paláci. Když jsem se rozhlížel, začal jsem litovat, že jsem se převlékl za svou oblíbenou filmovou postavu. Takhle tu akorát zbytečně vyčnívám a stejně skoro nikdo neví, koho mám představovat. A že v tom vypadám sakra dobře! Ale co, teď už to nezměním, jen budu doufat, že můj parťák má něco obyčejnějšího, přeci jen je chytřejší než já, i když to nerad přiznávám. Když už je o něm řeč…

Snažil jsem se někde postřehnout jeho havraní vlasy, ale ty kostýmy se mi tak pletly, že už jsem za chvíli nevěděl, jestli se vůbec ukáže. Rozhodl jsem se to tedy nějak přečkat bez něj. Ples už byl v plném proudu, takže uprostřed obrovského sálu se proplétala tančící těla v maskách. Líbil se mi zejména jeden pár, kde dívčina měla dlouhé hnědé vlasy a neidentifikovatelný převlek a její taneční partner měl přes obličej tradiční japonskou masku. Jejich ladné kroky mě oslnily natolik, že jsem od nich nemohl odtrhnout oči. Přesto jsem se překonal a mé kroky mě zavedly ke stolu s chlebíčky a punčem. Zlomyslně jsem se uchechtl, když jsem viděl výběr. Díky mé skvělé postavě jsem si mohl dovolit se dnes pořádně nadlábnout. Do pusy jsem si narval hned několik jednohubek a absolutně jsem nebral ohled na pravidla slušného chování. Trochu jsem se ovládnul, když se na mě jedna postarší paní znechuceně podívala a začala si šuškat něco se svými kamarádkami drbnami. Jsem si jistý, že jsou to všechno staré panny.

Zrovna jsem si naléval sklenku vody na zapití, když se změnila píseň. Tentokrát to byl valčík. Zlehka jsem se opřel o stůl s bílým ubrusem a prohrábl si rukou své blonďaté vlasy. Při tom dotyku jsem přivřel oči. Když jsem je znova otevřel, málem jsem vypustil duši. Příšerně jsem se lekl masky Oni, která teď byla přímo přede mnou. Lidé z okolí dvaceti metrů se za mnou otočili. Uvědomil jsem si, že jsem to asi musel dát taky dost hlasitě najevo.

"Neřvi, usuratonkachi," řekl otráveně mystický hlas, tlumený zmiňovanou maskou. Takže ten blbec dorazil.
"Málem jsem umřel!" obvinil jsem svého černovlasého parťáka.
"Co to máš sakra na sobě?" přeměřil si mě pohledem. Tedy aspoň myslím, do obličeje mu vidět nešlo.
"Coby? Normální kostým," odpověděl jsem a odvrátil od něj pohled. Můžeme si tady povídat, ale nesmíme zapomenout, proč tady jsme.
Ze Sasukeho povzdechu šlo čitelně poznat, že už si se mnou nemá dál co říct a raději se obrátil a odcházel. Ještě jsem se ho ale nezeptal, tak jsem ho doběhl. Při rozhovoru jsme se procházeli a prohlíželi si okolí.
"S kým jsi to tančil?"
"Se sestrou oběti," pronesl chladně.
"A?" snažil jsem se dál. Snad si nemyslí, že se mě jen tak zbaví, ne? Určitě ne, na to mě zná až moc dlouho.
"Nic neví, ale šlo poznat, že si o oběť dělá starosti."
"Můžeš ji přestat říkat oběť? Ještě není mrtvá," zastavil jsem se.
"Je další na seznamu," prohlásil s klidem a taky se zastavil.
"Proto tady jsme, ne? Abychom tomu zabránili," podíval jsem se do očí té hnusné masce.
"Hm," utrousil a odešel. Na dalších pár hodin jsem ho už nepotkal.

Netušil jsem, co budu dělat. Byl jsem tu asi hodinu a už jsem se nudil, že bych si tu dokázal klidně schrupnout pod stolem, ale bohužel práce mi to nedovoluje. Posadil jsem se k volnému stolu a podepřel si hlavu rukou. Tou druhou jsem prsty bubnoval do stolu melodii písně, kterou jsem včera poslouchal.

"Promiňte," vyrušil mne ze zamyšlení melodický hlas. "Mohu si přisednout?"
Zvedl jsem hlavu a zahleděl se do překrásných očí, které se na mě zářivě usmívaly. V obličeji jsem ji hned poznal jako roztomilou dívku, které můj parťák říkal oběť. Ano, přesně tak. Tahle milá dívčina je na seznamu doposud neznámého vraha, kterého mám já spolu se Sasuke dopadnout. Mimochodem, ta ochranka byl náš podřízený Kakashi. Je tu pro případ, že by se něco zvrtlo. Přeměřil jsem si ji svýma blankytně modrýma očima a nebyl jsem s to se od jejího kostýmu odtrhnout. A zvláště od jedněch partií, kde měla šaty hodně úplé. Byla dokonalá Jackova polovička, tedy moje. A její osobnost tomu jen dodávala kouzlo. Z myšlenek mě probudil ten sametový hlásek. Začervenal jsem se, když jsem si uvědomil, že jsem jí celou dobu zíral na hrudník.
"Vypadal jste, že se nudíte. Nenechte se rušit."
"Ne, ne! Klidně si přisedněte. Máte pravdu, doteď jsem se nudil," snažil jsem se zachránit situaci. Až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem na ni moc hrr, chudinku. Ale ona se jen oslnivě usmála a chtěla si sednout vedle mě. Ještě jsem stihl zareagovat a v přítomnosti tak krásné dámy jsem odhodil všechny nemravnosti stranou. Zvedl jsem se a požádal o tanec. S nenucenou radostí ho přijala, a tak jsem ji vzal za její hebkou ručku a vedl na taneční parket. Zase hrál valčík, což mi absolutně vyhovovalo. Postavili jsme se do základní pozice a začali se pohybovat. Šlo jí to úžasně.
"Nádherně tančíte," zavrněl jsem a přemýšlel, jak ji mám oslovit, abych neřekl jméno, ale aby ji to vystihlo. "Sally," rozhodl jsem se nakonec.
"Nápodobně…Jacku," zašeptala stejným tónem.

Vsadil bych boty na to, že se na nás všichni otáčeli. Měl jsem sto chutí ji tam přede všemi něžně políbil, ale včas jsem si uvědomil, že tu jsem kvůli něčemu jinému. Skončila píseň a my se uklonili. Odtrhli jsme od sebe své pohledy a zastavili se v úžasu nad tím, že nám téměř všichni v sále tleskali. Neodolal jsem se na ni ještě párkrát podívat a nemohl jsem si nevšimnout, že dělá to samé. Společně jsme přešli ke stolu. Už jsem chtěl začít mluvit, ale v tom okamžiku opět zapěla. "Omluvíte mě na chviličku?" A odcupitala k dámským záchodkům. Ještě dobu poté jsem se díval směrem, kterým odcházela, než jsem přišel k sobě a sedl si.

Nějaký čas nikdo nešel, tak jsem se šel zase občerstvit, abych měl dost energie na celý večer. Nic podezřele nevypadalo, ale nikdy nevíte, co se může stát. Když se tmavovláska nevracela ani po třiceti minutách, už to začalo být divné. Jo, já vím, že ženské na záchodech stráví mnohem více času - i když nechápu proč -, ale půl hodiny? To už je trochu moc, ne?

Snažil jsem se najít Sasukeho, abych se zeptal, co zjistil. Našel jsem ho nedaleko, také se ládoval chlebíčky. Moc se mi nedařilo z něj něco vypáčit, ale když jsem mu řekl o Hinatě a podezřelé době, trochu se zakuckal.
"A to jsi nemohl přijít dřív?" vyjel na mě.
"Ale ženské na záchodech jsou vždycky hrozně dlouho, jak jsem to mohl vědět?" ospravedlňoval jsem se.
"Máme ji hlídat, blbče. Na co ten mozek máš?" řekl nevěřícně. Této otázce jsem se raději obloukem vyhnul. Ani on na odpověď nečekal.
"Dělej, jdeme," zavelel a už si to mířil k dámským záchodkům.
"To tam jenom tak vběhneme? Co když se fakt nic nestalo?" snažil jsem se ho zadržet.
"Máš snad lepší plán?" odbyl mě. Tiše jsem si odfrknul a pomalu se chystal sáhnout do kapsy zevnitř saka, kde se skrývala moje zbraň. Několik metrů před dveřmi na toalety jsme zaslechli křik a já hned poznal, komu patří. Zamračili jsme se a se zbraněmi v rukou vtrhli dovnitř. Nikde jsme nezahlédli nikoho, než na zemi ležící zakrvácenou vlastnici paláce. Bez zaváhání jsem se k ní přiřítil, mezitím co Sasuke prohledával kabiny. Pistoli jsem položil na zem a opatrně otočil Hinatu břichem nahoru. Měla zakrvácené šaty, ale naštěstí nebylo zranění smrtelné, měla řeznou ránu na stehně. Nepokrytě jsem si oddychnul. Podařilo se mi Hinatu probrat. Upřela na mě uslzený zastřený pohled, až mi bylo do breku. Kdo má tohle na svědomí si to pěkně odskáče.
"Slyšíte mě? Zranění není smrtelné, ale musíme vás odvézt do nemocnice," mluvil jsem pomalu a srozumitelně.
"To nebude potřeba," zašeptala sotva slyšitelně a zamrkala svými těžkými víčky.
"Kdo vám to udělal? Viděla jste tvář?" získával jsem informace. Ještě nikdy se nestalo, že by tento vrah nechával oběť živou, ale bohužel jsem si to uvědomil až později.

Sasuke se za námi vrátil už bez masky. "Někde tu musí být," řekl.
Hinata nasucho polkla. "Omlouvám se…nikoho jsem neviděla," řekla smutně.
"To je v pořádku," snažil jsem se jí utěšit a povzbudivě jsem se na ni usmál. Mezitím, co jsme si užívali naši podivnou idylku, Uchihovi už to šrotilo v hlavě. Potřeboval si něco ověřit.
"Jdi se podívat na pány," řekl mi nevraživě.
"Ale-," snažil jsem se odporovat, jenže Sasuke mi v tom zabránil. Tak jsem tedy šel. Nevím, co tam dál dělal a co se dělo s Hinatou. Prohledal jsem snad každý kout, ale nikde žádná stopa. Běžel jsem to tedy nahlásit svému kolegovi, ale na ten pohled, co se mi naskytl při otevření dveří, nikdy nezapomenu.
Tentokrát na zemi ležel Sasuke a hned na první pohled bylo jasné, že jeho poslední čas už vypršel. Tvář měl ještě zkřivenou bolestí a nacházel se v dost nepříjemné poloze. V místě srdce měl probodnut nůž. Bylo mi z toho na zvracení. Vedle něj seděla stále živá Hyuuga s pohledem upřeným na své krvavé ruce a potoky slz v očích. Podívala se na mě.
"Uteč, jsem jen návnada, vrátí se pro tebe!" křičela hystericky. Co si myslíte, že jsem udělal? To, čeho bych nikdy nelitoval, pokud bych nevěděl, jaká je ve skutečnosti pravda. Rychlým krokem jsem k ní přišel a zbrkle vzal do náruče.
"Co to děláš?! Zbláznil ses?!" řvala.
"Nenechám tě tady!" oplatil jsem jí to. Najednou vzlyky utichly a ona mě chytila kolem krku.
"Je mi líto, ale ráda jsem tě poznala," řekla nepřirozeným hlasem. "Jacku."
V ten moment se mi zatmělo před očima a se zastřenou myslí mé bezvládné tělo dopadlo na studenou zem.

*-*

"Ani hnout!" zařval důstojník FBI Kakashi do místnosti, kde se v posledních deseti minutách odehrála velká spousta věcí. Bylo ale pozdě. Jeho dva podřízení leželi bez života na zemi a třetí osoba, tmavovlasá dívčina, ležela mezi nimi v bezvědomí.

Když se Hinata opět probudila, do očí ji udeřila bílá místnost. Vedle postele, na které spala, stála žena v nemocničním oblečení.
"Konečně jste se probudila," řekla nezaujatě. "Až se dáte dohromady, můžete odejít."
Dívka se nad sestřiným počínáním tiše uchechtla. Vstala z postele a vydala se na chodbu, kde stáli lidé z policejního sboru.
"Hinato-sama, jste v pořádku?" oslovil ji opatrně šedovlasý muž.
"Ano, nic mi není. Ráda bych šla domů, jestli vám to nevadí," řekla mile.
"Určitě, musíte si pořádně odpočinout. Hlavně si dávejte pozor, abyste s tou nohou byla opatrná."
"Děkuji za vaši starost," odvětila s falešným úsměvem a mířila k východu z nemocniční budovy. Za sebou ještě slyšela hlasy, ale už je nevnímala. Ani se neohlížela. Venku ji do tváří udeřil ledový vzduch a prudký déšť, ale Hinatě to bylo jedno. Za tmavého podzimního večera se belhala na parkovišti a těžce oddychovala. Se sklopenou hlavou se zastavila a popadala dech. Mírně pozvedla hlavu a část obličeje ji ozářil měsíční svit. S nefalšovanou radostí z úspěchu nasadila dokonalý úšklebek, kterým by dokázala zabíjet. Dostala to, co chtěla a už je zase o krok blíže ke splnění svého snu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 16. prosince 2014 v 8:43 | Reagovat

Vůbec jsem nečekala, že by byla Hinata ta vražedkyně. :D To si mě fakt dostala. :D
Bylo to skvělé. :3

2 Cam Cam | E-mail | Web | 22. prosince 2014 v 18:44 | Reagovat

Ehm, tedy... dost dobře vymyšlené, ale ty popisy, ty popisy :D
Jinak to bylo zajímavé. Bude pokračování?

3 eKitsune eKitsune | Web | 22. prosince 2014 v 18:52 | Reagovat

[2]: Na popisech zapracuji, slibuji! :-D
Pokráčko nebude :-?

4 Cam Cam | E-mail | Web | 22. prosince 2014 v 21:42 | Reagovat

[3]: Škoda. Zajímalo by mě, co by bylo dál. Zdá se mi to jako dobrý úvod k sérii. No nevadí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama